Úhrada nákladů exekuce při jejím zastavení

datum: 12.10.2026

Dle usnesení Nejvyššího soudu ze 4.8.2015  pod sp. zn. 26 Cdo 4287/2014 by se při zastavení exekuce mělo o nákladech exekuce rozhodovat dle § 89 ex. řádu ve spojení s kritérii obsaženými v § 271 o. s. ř. a na oprávněného by povinnost k náhradě nákladů exekuce měla být přenášena pouze ve výjimečných případech, kdy oprávněný podal návrh na nařízení exekuce, ačkoli byl seznámen s poznatky, z nichž se dal předvídat neúspěch takové exekuce, a nedostál tak požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti.

 

Nestane-li se tak, nelze spravedlivě požadovat náhradu těchto nákladů od oprávněného, který tuto situaci nezavinil. Povinnost hradit náklady takto neúspěšné exekuce pak nastává na straně povinného, který byl v době nařízení exekuce zavázán ke splnění povinnosti uložené mu pravomocným a vykonatelným exekučním titulem a na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že exekuční titul byl později rozhodnutím soudu zrušen.

Přestože se může jevit jako nespravedlivé, aby povinná, která v nalézacím řízení osvědčila, že důvodně hájila svá porušená nebo ohrožená práva, byla v souzené věci povinována k zaplacení náhrady nákladů zastavené exekuce, nelze přehlédnout, že v době nařízení exekuce existoval pravomocný a vykonatelný exekuční titul, ukládající povinné povinnost k plnění, kterou tato dobrovolně nesplnila, a tím dopustila, aby oprávněná přistoupila k vymáhání (tehdy) přiznaných práv prostřednictvím exekuce. Jelikož povinná nemohla tento vývoj předvídat, lze jí přičítat zavinění na samotném nařízení exekuce a tím i povinnost podílet se na náhradě nákladů při jejím zastavení. Povinná však má možnost domáhat se náhrady nákladů exekuce po státu z titulu odpovědnosti za nesprávný úřední postup na základě zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. II. ÚS 2085/08).

Zpět